8. Slavme úspěch

18. července 2008 v 23:27 | Rouge
Prudce jsem vztala a rozvázala pofidérní pouta. Cítila jsem Willovo pohled na svých zádech, ale neotočila jsem se. Jen jsem vytáhla sponu a začala otevírat zámek od cely. Marian během pár vteřin klečela u žaláře svého otce a Robin jen nedůvěřivě pozoroval spícího strážného. Jako myška jsem se proplížila vedle brunetky a tím samým trikem, jsem otevřela i Edwardovi. Byl malátný a bez sil. Sotva se udržel na nohou a Will s Robinem ho museli podepírat.

Všechno šlo podle plánu. Dostali jsme se až ke dveřím, jenže najednou se ozval rámus. Prudce jsem sebou škubla. Žalářníkův hrnek spadl ze stolu a hluk muže okamžitě vzbudil. Nečekala jsem ani minutu. Rozběhla jsem se a když už se chystal vykřiknout, prudkým kopem jsem ho usadila zpátky na židli- v bezvědomí.
Před vězením stál Much podle dohody. Byl nervózní a neuniklo mi, že i překvapený, když spatřil jak se snažíme Edwarda dostat ven. Zašátrala jsem v kapse a vytáhla lístek jasmínu. ,,Todle by ho mělo probudit." Položila jsem mu jej pod nos a stařík opravdu začal nabírat trochu síly. Robin se ušklíbl. ,,To bylo dokonalý." Nic jsem neříkala. Jen jsem se s Willem rozběhla vpřed, abych zjistila, jestli je čistý vzduch. Věděla jsem, že je, ale už takhle o mém malém tajemství věděl Will a nechtěla jsem, aby to zjistili i ostatní. Snad po 10 minutové cestě jsme dorazili k jižní bráně. John, Allan a Djaq připravili koně a stačilo jen nasednout. Neuniklo mi, že Robin na rozloučenou Marian políbil. Ta se pak rychle vydala zpátky do hradu. Musela jsem se usmát. Lidi byli opravdu jiní než my. Bezmyšlenkovitě jsem se vyhoupla na jednoho z koní. Patřila jsem k nejlepším jezdcům, ačkoli můj Tennant byl jednorožec.
Když jsme přijeli do tábora, vznikl zmatek. Djaq se okamžitě začala starat o Edwarda a zbytek bandy přihlížel. Jen já jsem se vymluvila a zmizela co nejrychleji vlese. Tentokrát jsem si ovšem vzala doprovod. Will byl jedinný kdo o mém skutečném já věděl, takže byl taky jedinný, kdo mi mohl pomoci najít portál.
,,Je to neuvěřitelný...Nikdy bych na něco takového nevěřil." Usmál se, když jsem nabrala skutečnou podobu. Jenom sem mu úsměv oplatila a prodírala se houštím dál. Zavedl mi na místa, kde jsem ještě nebyla. Znal to tu až moc dobře a já jen byla ráda, že jsem mu ovšem řekla. Nejen, že s tak dokonalým průvodcem se domů dostanu snáž, ale nakonec se Will ukázal jako celkem chápavý člověk. Vysvětlovala jsem mu, jak se ze mne vlastně stal vyhnanec a taky, jak funguje Wingil. Ten malý stříbrný přívěšek prostě ne a ne nabrat podobu pytlíku s čajem. Jeho jas už zaujal všechny členy bandy. Zatím se mi úspěšně podařilo všechny odlákat, ale nevěděla jsem, jak dlouho to zvládnu. Jestli by se někdo Wingil jen dotkl, stal by se zněj kámen a přívěsek by ztratil svou magickou moc. Tím pádem, bych byla mrtvá.
Zbytek dne uběhl jako voda. Byla už tma, když sme se s Willem vraceli zpátky do tábora a já už z dálky slyšela, že je v něm až neobyčejně veselo. Dokonce jsem rozeznala nový hlas. Hlas starého muže plného života a energie a taky dívčí. Marian se přijela podívat na svého otce a poděkovat všem za úspěšnou akci.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama