Kapitola 01.

20. června 2008 v 23:03 | Rouge
Znuděně jsem se dívala z okýnka na ubíhající krajinu. Tolik jsem si přála, aby všechno bylo tak jako dřív. Tenkrát bylo jedno, že v dešti běháte venku. Bylo jedno, že Vám utekl pes, protože se zase vrátil. Bylo jedno...Já už vlastně ani nevím co. Vím jen, že to prostě BYLO a už NEBUDE, ikdyž sem to tak nechtěla.

Měli jsme velký dům, co dům, přímo statek! Krásný, velký a osamocený statek na venkově. Ráda na něj vzpomínám. Už jenom proto,že jsem v něm prožila celé své dětství. Krásné a výjmečné. Přesně takové by si každé dítě přálo. Možná do té doby, než by se od Vás odstěhoval tatínek. Všechno šlo z kopce. Mamka byla nemocná a na mně zůstala všechna práce. Starala jsem se o dobytek, dům a především maminku, ale to nestačilo. Tak jako mizela úroda, mizely peníze. Nakonec nám nezbylo nic jiného než statek prodat. Teď sedím ve vlaku. Zatížena smutkem a slzami, které se mi řinuli po tváři. Nevnímala jsem, že nejedeme v žádné první třídě, ale obyčejném rychlíku ve kterém to smrdí po moči. Byli jsme teprve kus za vesnicí a už mi to všechno tolik chybělo. Věděla jsem, že Londýn kam jsme se stěhovali, my určitě můj pravý domov nenahradí. Musela jsem. Kůli mámě. V Londýně byla větší možnost, že si najde práci a taky tady odtud pocházela. Babička jí propůjčila jeden byt, abychom měli kde bydlet, dokud si nenajdeme něco většího...A tomi děsilo ještě víc. Něco většího. Na ranči se naši tři psi mohli dokonale vyřádit, ale co v malém bytečku na Green Street? Přála jsem si, aby to byla noční můra a já se každou chvílí spocená probudila, ale nic se nestalo. Jenom krajina ubíhala dál a dál.
Po několika hodinové cestě jsme zastavili na hlavním nádraží. Mezitím, co maminka táhla dvě poměrně malé tašky s našimi věcmi, já se snažila popadnou přepravky na psi. Byl to doslova boj. Nakonec jsem kólii Izzy vzala na vodítko a Charlie s Andym, což jsou dvě štěňátka ovčáka, se hezky nesli. Neměli jsme peníze na taxík a tak sme prostě šli pěšky. Hodně lidí se za námi otáčelo. Aby ne... Máma měla staromódní květované šaty a vytahaný bílý svetřík. Já jsem se stihla nasoukat do něčeho, co vypadalo jako staré letní šatičky se špinavou džínovou bundou. Mamky hnědé vlasy byly nakrátko, kdežto moje sahaly někam po pas a většinou byly smotané do nepovedeného drdolu či culíku. Byly jsme tolik odlišné, přitom téměř stejné. Přála jsem si být jako ona...
Konečně jsme dorazili na místo. Náš nový dům stál v jakési zapadlé obytné čtvrti. Panelák měl snad milión schodů, ale žádný výtah. Aby toho nebylo málo, byl babiččin byt až v horním patře, takže to bylo spíše podkroví. S unaveným vzdycháním mamka strčila do zámku klíč a jedním pohybem dveře otevřela. Náš nový palác. Vše bylo vybaveno staromódním a zašlím nábytkem, který byl až neuvěřitelně namačkaný nasobě. Nedivím se. Pokoj byl tak maličký, že se to sem stěží všechno mohlo vejít. Místnost se dál protahovala do uličky, kde jsem zahlédla cosi jako kuchyň a další dveře. Po prozkoumání jsem zjistila, že je tady ještě ložnice, koupelna a jakýsi kumbálek. Tak to je ono. Můj nový domov.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama