7. Slova nejsou zbytečná

20. června 2008 v 23:10 | Rouge
Pomalu slezla z koně. Přivázala ho k nejbližšímu stromu a vešla do temného lesa. Nevěděla kam de. Větvičky jí křupali pod nohama. ,,Robine? Robine!" Snažila se křičet. Přesto se jí z úst vydralo jenom nepatrné šeptání. Prodrala se pár keříky hloubš do temna. ,,Robine?" Než se stihla otočit, kdosi po ní skočil a okamžitě se svalili k zemi. Mužská ruka jí držela pusu, aby nekřičela. Ani nemohla.

Byla taková zima, že sebemenčí pokus o hlasitý projev se promněnil v šept. ,,Raven?" Robin si jí nechápavě prohlížel. Začala do něj bušit pěstmi. ,,Slez ze mě!" Bleskově se z dívky svalil. ,,Co tady děláš?" Uchechtla se. ,,Milé přivítání!" ,,Promiň." Pomohl ji vztát. Jemně si oprášila oblečení. ,,Nesu ti důležitou zprávu. " Zvedl obočí. ,,A já myslel, že se deš zeptat jak se mam..." ,,To určitě." Usmála se a hned se otřásla zimou. Robin se šibalsky ušklíbl. Stáhl ze sebe svojí "mikinu" a ppřetáhl jí raven přes hlavu. ,,Lepší?" Zaraženě kývla hlavou.
Pomalu se procházeli po lese. Byla taková tma, že Raven sem tam zakopla o nějaký ten pařez. Robin se nepřestával smát. ,,Takže Šerif si na mě najal zabijáka?" Dívka pokrčila rameny. ,,Nejspíš..." ,,Toje super." Zvedla obočí. ,,Super?" Vesele přeskočil jeden z keřů. ,,Dalo by se toho využít..." Dívka se naštvaně zarazila. ,,Tebe se někdo chystá zabít a ty z toho máš radost?" Chytl jí za ramena. ,,Pořád lepší, aby zabyli mě než tebe!" Nechápavě naklonila hlavu na stranu. ,,Proč?" Ironicky se uchechtl. ,,Král by mi nikdy neodpustil, že sem dovolil aby Tě zabili." Tentokrát ho za ramena chytla ona. ,,Myslíš, že mě ano, kdyby zabili jeho nejvěrnějšího muže? Dávej na sebe pozor ano?" Vysmekla se a zmizela v šeru stromů. Otevřel ústa, ale vyšlo znich jen nepatrné: ,,Ty taky..."
Ráno jí probudilo pohlazení po vlasech. Pomalu se otočila na bok. Vedle ní na posteli seděl Gisborne. ,, Dobré ráno." Nervózně se posadila. ,,Dobré..." ,,Kdepak ses nám to toulala?!" Kývl hlavou k jejímu tělu. Bleskově se na svoje oblečení podívala. Měla na sobě to stejné včem večer odjela, totiž jezdecké kalhoty a hlavně Robinovu mikinu! Do háje... ,,Brzo ráno sem se byla projet a nejspíš sem zase usnula." Falešně se usmál. ,,Tak tojo." Vztal a pomalu šel ke dveřím. Raven si oddychla. ,,Jo a mimochodem." Zbystřila. ,,Moc pěkná košile." Usmál se a zmizel ve dveřích. Dívka se na plné kolo rozchechtala. ,,Vyšlo to!" Radostně sebou zase flákla. Přimhouřila oči. Na tváři se jí vyloudil úsměv. Osoba schovaná v nebesích její postele jí ho oplatila. Robin opatrně seskočil na zem. ,,Nějak se ti zalíbila ne?" Kývl hlavou směrem k mikině. Jenom na něj vyplázla jazyk. Vydrapala se na vlastní nohy a vyvlíkla se z oné košile. Šibalsky mu jí vrazila do ruky. Z nádvoří se začali ozívat hlasy. Oba se bleskově podívali z okna. Raven ukázala na chlápka, který zrovna nasedal na koně. ,,To je on." Robin se rozesmál. ,,Ten mladej?" Malé kívnutí hlavou. ,,Jo...Ale nezdá se." Pokrčil rameny. ,,Dobrá..." Pomalu se otočil a vydal se ke dveřím. Raven ho bleskově chytla za rameno. ,,Myslim to vážně! Může bejt nebezpečnej! a prostě dávej na sebe pozor a..." Dál nic neřekla. Robinova ústa zacpala ta její. Po chvíli se Hood odlepil. Nechápavě si ho prohlížela od hlavy až k patě. ,, Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už sou slova zbytečná." Spiklenecky na ní mrkl a zmizel za dveřmi. Raven pořád nevěřícně mrkala. Pomalu se jí na tváři začal vykrádat úsměv. Najednou se zarazila. ,,Slova nikdy nejsou zbytečná!"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama