4. Za Hranicemi

20. června 2008 v 23:18 | Rouge
Šla jsem snad celou noc. Nevnímala jsem věci kolem sebe. Oči předstírali, že sledují, ale ve skutečnosti jsem spala. Byla jsem unavená a hladová. Nohy se bezvýznamně táhli za mnou. Svalila jsem se do mechu a nasucho polkla. Vybavovali se mi záblesky ze včerejší noci. Odehrávaly se mi pořád dokola a já se nemohla zbavit pocitu viny.Nebýt té mojí hádky, otec by žil.

Sevřela jsem víčka jak nejvíc to šlo a pomalu jsem se postavila na svoje zubožené nohy. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Neznala jsem to tu. Musela jsem být už hodně daleko od zámku, protože to bych nebyla Já, kdybych to někde neznala. Sama pro sebe jsem si pokrčila rameny a vykročila vpřed. Jakoby celým lesem projela magická vlna. Zvedl se prudký vítr a já musela zase zavřít oči, protože listí a hlína mi nepříjemně šlehlai do obličeje. Když vše ustalo, byla jsem úplně jinde. Les nebyl tak temný a tmavý jako Hvozd, ale světlý a slunce prosvítalo téměř všude. Už to nebyl ten můj tajemný domov...Ohlédla jsem se za sebe, ale i tam byla ta nová krása. Moje oblečení se docela změnilo. Místo obyčejných venkovských šatů, co sem na sebe stihla natáhnout u své chůvy, jsem měla oblečení elfské bojovnice. Nedalo se nevšimnout různých chráničů a moje Wingil se změnila v malý modrý váček.
Na zádech jsem měla dvě pochvy pro zbrusunové meče a můj elfský luk se změnil v jakýsi malý mechanický přístrůjek, který se rychlím pochybem dostal do své původní kovové podoby. Pomalu mi vše začalo docházet. Byla jsem za hranicemi. Za hranicmi mého světa a světa lidí. Teď už mi nehrozilo, že by se mi něco mohlo stát...Myslela jsem si to do té doby, než sem na svém týlu ucítila pořádnou ránu a mé bezvládné tělo se sesunulo k zemi.
,,Myslíš, že patří k Hoodovi?" Pomalu sem otevřela oči a zadívala se ze studené podlahy na černě oděnného muže, který si mi s obdivem prohlížel. Vedle něj postával jakýsi plešoun a úchylně se šklebil. První co sem udělala, bylo to, že sem si sáhla na své uši. Byli obyčejné a zakulacené jako lidské. Hlasitě sem si oddychla. Alespoň k něčemu ta magie byla dobrá... ,,Copak je todle?" Chlápek pomalu natahoval ruku k Wingil. Pohotově sem vystřelila svojí paži a pevně mu sevřela zápěstí. Jenom sykl bolestí. ,,Má opravdu sílu..." Vysmekl se a zastrčil si pramínek černých mastných vlasů za ucho. Chlapík s pleškou spráskl ruce a spokojeně zamlaskal. ,,Gisborne? Myslim, že můžeš chystat popravu! Za hodinku začínáme!" Oný Gisborne se na mě šibalsky zašklebil. ,,Bude mi potěšením pane." Ozvalo se zaklapnutí dveří od vězení a zachvíli oba zmizeli úplně. Z hluboka jsem si povzdechla. A já si myslela, že už je všechno za mnou...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama