2. Vítej

20. června 2008 v 22:55 | Rouge
Dívala se z okýnka. Bylo to zvláštní,sledovat zem z ptačí perspektivi. Z hluboka se nadechla. Pocit nadšení ji pomalu opouštěl. Nebyla si tak jistá tím,že opravdu chce vidět svého otce,ikdyž matce řekla,že o něj jí vůbec nejde. Hrábla do výstřihu. Pěticípá hvězda,která se jí houpala na stříbrném řetízku bylo to co jí zajímalo. Patřila babičce. Než umřela,dala ho Rouge se slovy,že se jí jednou bude hodit. Moc tomu nerozumněla,ale slíbila,že se o něj postará.

,,Je tu volno?" Rychle se otočila za hlasem. Stál před ní malý zavalitý chlápek s křečovitým úsměvem. Jenom kývla a znovu se zadívala z okna. Přívěsek mnula v dlani. Nemotorně se svalil na sedadlo vedle černovlásky. ,,Toje pěticípá hvězda?" Zadíval se se zájmem na šperk. Rouge se na něj nechápavě podívala. ,,Jo...Po babičce..." Zakýval hlavou. ,,Můžu se na něj podívat?" Chvilku se rozmýšlela,ale pak schválila. Uchopil hvězdičku dvěma prsty,ale zase ho rychle pustil. ,,AU!" Mnul si popálené špalíky. Dívka na něj vykulila oči a bleskově přívěsek schovala zpátky pod výstřih. Otočila se na okýnko a ignorovala chlápka, který si jí vztekle prohlížel od hlavy až k patě.
Konečně byla na místě. Rozhlídla se po velké hale. Tolik lidí...Tolik ruchu. S úsměvěm se vydala v před. Hledala v davu jenom jednoho člověka,ale neúspěšně. Prodrala se až k východu. Svěží vánek jí sfoukl vlasy do tváře. Odhrnula pramínek a znovu se rozhlédla. Po jejím otci nebylo stopy. ,,No bezva!" Znuděně si sedla na kufr. Koukla se na hodiny. Seděla tam už asi půl hodiny. ,,Máma měla pravdu..." Z hluboka se nadechla a natáhla si nohy před sebe. Předklonila se,aby si trochu protáhla záda. Z výstřihu jí vypadl řetízek. Pomalu vzala do dlaně hvězdičku houpající se na něm. Jakoby zkaměněla. Fascinovaně si přívěsek prohlížela. Nechápala jak je možné,že toho chlápka to spálilo. Přišlo jí to jako zázrak,magie,kouzlo... ,,AHOJ! Zlato promiň že du pozdě,ale měl sem strašně práce a..." Zvedla hlavu. Nad ní stál vysoký černovlasý chlapík. Byli si tak podobní. ,,Vážně se moc omlouvam..." ,,Jasně tati..." Sykla a vztala. Batoh si hodila na záda a kufr nechala na pospaz otcovi. Byl úplně jiný než si ho představovala. Černé kalhoty měl na míru střižené k lesklím botům do špice. Košili zastrkanou,kravatu přesně utaženou a sako řádně upravené. Nastartoval svého Mercedese a mohlo se jet. Rouge koukala z okýnka na ubíhající krajinu. ,,Tak co tě přinutilo sem přijet Rouh?". Dívka se ani neotočila. ,,Jsem Rouge." ,,Ajo..Promiň." Párkrát zabubnoval do volantu . ,,Nebude ti vadit když tam něco pustim?....Aha no tak jo." Sám si odpověděl a zapnul rádio. Začala tam hrát nějaká pařížská dechovka. Rou se na něj podívala jako na blázna. ,,Jo dobře,promiň" Vypnul tu příšernost a dál už bylo slyšet jenom motor.
,,Tak vítej..." Pomalu otevřel dveře od svého "bytu". ,,Páni..." Jako opařená vztoupila do obří předsíně. Všude byly samá zrcadla. ,,Dam ti věci do tvého pokoje a...Trochu se tu rozhlédni..." Poklepal jí po rameni a pomalu prošel tou zrcadlovou nádherou dál. Rou ho následovala. Byl tam obří obývák. Gauč zabíral asi 1/4 celé místnosti. Na malém křyšťálovém stolku ležely samé dopisy,faktury a složenky. ,,Rouge!? Pojď sem!" Na příkaz šla za hlasem. ,,Tak co tomu říkáš?" Otec se usmíval od ucha k uchu a stál ve dveřích. Rouge se opatrně prodrala do místnosti. ,,Toje...Muj pokoj?" Otočila se na něj. Jenom přikývl. ,,Toje...Super!" Rozběhla se a skočila na manželskou vodní postel. ,,A tady máš klíč od svého království..." Ukázal na dveře. V zámku byl malý klíček od toho všeho. Rouge vztala. ,,Děkuju..." Předvedl něco jako poklonu. ,,No necham tě tu,aby sis mohla vybalit a já musim ještě do práce...takže...Večer?" Přikývla. ,,Dobrá...Naschle!" Máchl rukou a zmizel v obýváku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama