2. Staroch

20. června 2008 v 23:15 | Rouge
Nervźoně jsem se proplítala davem různých kouzelných bytostí. Všichni měli na očích masky, jakoby si mysleli, že je takhle nikdo nepozná. Fakt, že špičaté uči, blankytná křídla a nebo podezřele malý vzrůst prozradil každého, byl úplně vedlejší. Moje maskování tvořila zelenostříbrná škraboška s malými peříčky. Zakmitala jsem ušima, abych se mohla soustředit na hlas svých rodičů. Přes ten hluk a hlasitou hudbu to šlo velice těžko.

Začala jsem je pátrat svými zelenkavými očkami. Na druhé straně sálu stál elf se stříbrnými vlasy a zlatou korunou na hlavě. Vedle něho se usmívala moje Matka. Měla dlouhé černé vlasy jako já a nádherná stříbrná čelenka se jí na nich přímo blýskala. Rázně jsem vykročila vpřed, ale zase jsem se zarazila, protože mi zkřížil cestu jeden mužík. ,,Smím prosit?" S úsměvem se uklonil a políbil mi ruku. Ten jeho pisklavý hlásek byl ještě zvláštnější než jeho oči, které každou chvíli nabírali jiný odstním modré. Jakoby se mi zastavil dech, zůstala jsem stát na místě a hleděla jsem do těch nebeských kukadel. Párkrát jsem zamrkala těmi svými a pak ze mě vypadlo jenom : ,,Ne..." Bylo to to jediné na co se můj tichý hlas zmohl. Nechápavě zvedl obočí. Hlavu mírně naklonil dopředu, jakoby snad neslyšel to co jsem řekla. ,,Prostě ne." Zopakovala jsem své rozhodnutí tentokrát hlasitěji, až se ostatní tančící páry začali otáčet, aby zjistili co se děje. Poměnková modř z jeho očí náhle vymizela. Vystřídala jí jasně rudá. Barva ohně. Už se nadechoval. že něco řekne, něco pikantního čím by mě zase usměrnil, ale vyrušil ho jeden ze strážných. ,,Děje se něco?" Prohlížel si chlápka od hlavy až k patě. Vlídně jsem se usmála a odpověděla za něj: ,,Ale vůbec ne...",, Ale ano!" Nepřátelsky na mě ukázal prstem. ,,Tato nevyzralá holka se mnou nechce tancovat!" Teď už ve mně doslova vřela krev. ,,Víte Vy vůbec kdo JÁ jsem?! Důležitě jsem natočila rameno tak, aby byla vidět lopatka a sní moje tetování. Vlastně to nebylo tetování, ale jakýsi znak ve tvaru motýla, který měli všichni z královského rodu, a to od narození. Mládenec jenom zalapal po dechu. ,,O-Omlouvám se..." Uklonil se a raději rychle zmizel. Povzdechla jsem si. Strašně nerada jsem si respekt vzbuzovala oným znamením. Spíše jsem jej skrývala pod havraním ohonem. ,,Moje dcera se také přišla podívat na narozeniny toho starocha!" Díky té hádce jsem si ani nevšimla, že jsem středem pozornosti. Na tváři se mi objevil úsměv. ,,Všechno nejlepší." Objala jsem toho starocha, jak si otec v posledních dnech říkával a vlepila jsem mu na tvář pusu. Zakabonil se. Mezi prsty si promnul jeden pramínek mých ještě vlkých vlasů. Zklopila jsem zrak. Bylo mi jasné, že z tohodle se hned tak nevykroutím.
,,Co jsi dělala u stříbrného jezírka!?" Vztekle pochodoval po místnsti, do které mě zatáhl, aby si se mnou mohl "promluvit". Jenom sem pokrčila rameny. V dlaních sem žmoulala škrabošku a doufala, že todle brzo skončí. Opak byl pravdou. ,,Říkal jsem ti, že si nepřeju, aby si tam chodila! Je to moc nebezpečné! Nejsi připravena na to, aby jsi přijala všechnu sílu!" ,,Promiň..." Vztala jsem z křesla do kterého jsem se asi před 2 minutami posadila. ,,Ale todle poslouchat nemusím!" Maska mi vypadla z rukou a já jednoduše odešla ven. ,,Aranel! ARANEL!" Nevnímala jsem jeho křik. Dokud nenabral trochu jiný přízvuk. Už nevolal moje jméno, ale zkučel, naříkal. Nadzvedla jsem suknici a rozběhla jsem se zpátky. Rozrazila jsem dveře dokořán v ten moment, abych viděla jak zahalené osoba mizí za roh vedlejší chodby a můj otec...Můj milovaný otec a staroch padá k zemi s mečem zabodnutým v hrudníku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama